Usedám na jednu z betonových dlaždic, pevně rozhodnut udělat si v tom jasno. Není pochyb o tom, že toto náměstí je srdcem, středobodem města. O jakou hru tu přesně jde?

Nejdříve zjišťuji, že lidé se zde pohybují většinou v houfech nebo menších skupinkách od dvou do šesti jedinců. Ani jedna z nich se přitom nepodobá druhé. Samozřejmě že si podobné jsou, jsou si podobné až neuvěřitelně, tuto podobnost však nelze označit za totožnost. Jako by se ti lidé nepatrnými odlišnostmi v oblečení, způsobech přemisťování a shromažďovacích postupech rozhodli uvést do praxe protiklady, nutně doprovázející každou individualizaci.

Dále pozoruji, že všichni tito lidé vypadají spokojeně sami se sebou i s okolním světem; je to zarážející a trochu to nahání strach. Procházejí se klidně, někdo s vychytralým úsměvem, jiný s tupým výrazem ve tváři. Někteří z mladších nosí kožené bundy pokryté nejzběsilejšími hardrockovými hesly; dočteme se na nich věty jako Kill them alll nebo Fuck and destroy!;

všichni se však shodují v jistotě, ze prožívají příjemné odpoledne, převážně zasvěcené konzumaci, čímž přispívají k utužení svých osobností.

A konečně shledávám, že se od nich cítím odlišný, aniž jsem schopen podstatu této odlišnosti popsat.

Toto bezvýchodné pozorování mě nakonec unavuje, i hledám přístřeší v jedné z kaváren. Další chyba. (...)