Jedním z nejsvůdnějších a bohužel taky nejtrapnějších prohřešků bývá snaha přiblížit nějaké dílo tím, že recenzent parazituje na jeho stylu a poselství. Pokud zde přesto zazní velká slova o kráse, bytí, zmaru a bolesti, pak to - věřte - není jen proto, že knihy Michaela Cunninghama k tomu nebývale lákají. Bez této „excitace" je lze těžko číst nebo o nich hovořit; což také rádi připomínají jeho kritici a označují ho za ufňukaného autora pro ženy a homosexuály.